„Jmenuji se Jarmila a na vozíku jsem po autonehodě, při které jsem narazila do stromu. Před úrazem jsem ráda sportovala, cestovala a lezla po skalách. Na vozíku už je vše složitější.“
„Ahoj, jmenuji se Zbyněk a na vozíku jsem se ocitl po pádu na kole. Stalo se to v roce 1994, kdy jsem během triatlonových závodů nezvládl v prudkém sjezdu jednu docela obyčejnou zatáčku. Rozjetý bicykl mě nemilosrdně katapultoval do jiného světa, ve kterém mi to proklaté a zároveň tolik milované kolo zůstalo napořád a stalo se nezbytným prostředkem k pohybu, studiu na vysoké škole, zábavě – prostě k životu.“
Dva životní osudy se stejným koncem. Dva skutečné příběhy s poselstvím nahrazujícím věčné napomínání. Možná první setkání našich žáků s osobami na invalidním vozíku. Možná první možnost okusit na vlastní kůži jak obtížné je sebrat míč ze země či přejet práh mezi dveřmi. Jak důležitá je lidská solidarita. Obrovské překvapení v očích našich žáků po zjištění, že život úrazem nekončí. Jarmila i Zbyněk se i přes nepřízeň osudu naplno věnují různým sportům, plavání, jízdě na handbiku, lyžování či potápění. Mnohé ze speciálně upravených pomůcek či sportovního náčiní také přivezli na ukázku s sebou a velice ochotně odpovídali na mnohdy všetečné dotazy z řad žáků. Oba ambasadoři nás přesvědčili o své neskutečné životní síle a touze žít naplno a vzepřít se úrazům!
Nakonec nezbývá než jen souhlasit se Zbyňkem:
„Pokud jsme díky této besedě zabránili dětem v nejednom chybném kroku a rozhodnutí, pak má celý tento projekt smysl.“
